Vítej v realitě, Německo!

                Pod koly náklaďáku v Berlíně nezahynulo zatím „jen“ 12 lidí, ale také jedna idea. Ta se nazývala “ My to zvládnem..“. No, nezvládnete.

                Pro běžného obyvatele této republiky je vývoj v Německu tak nějak nepochopitelný. I přes objektivní skutečnosti důvěra v kancléřku neklesá, ba téměř naopak. Uprchlíci proudí a až do včerejška se prakticky nic nedělo. A tak si všichni kladou otázku, jak je to možné.

                Základní a nebetyčný rozdíl mezi námi a Německem je totiž ve fungování státu jako takového. Na rozdíl od nás totiž stát velmi dobře funguje a z pohledu běžného obyvatele Německa se mu dostává značné důvěry. Platí totiž jedna věc – pokud se v Německu řekne, že se něco udělá, postaví či změní, pak stát a jeho instituce to plus mínus dodrží. Pokud se obrátím na soudy, pak rozhodují v rámci jednotné logiky. Slova politiků jsou sice brána s rezervou, opět ale dochází k jejich relativnímu naplnění. Výsledkem je pak hluboká vnitřní důvěra mezi občanem a státem, respektive politiky.

                Občan se prostě za posledních 70 let nesetkal se zásadním systémovým pochybením státu nebo tato pochybení byla rychle napravena. To je základem oné důvěry v zásadních otázkách, proto Němci věří kancléřce a jejím ujištěním. Neměli důvod nevěřit. Stát a jeho instituce je totiž nikdy nenechaly na holičkách.

                U nás je to přesně naopak. Státu, potažmo politikům, nevěříme ani dobrý den. Stačí si připomenou jen události posledních týdnů. Souboj okolo EET, Lex Babiš,  otevřená - neotevřená dálnice, ROP severozápad (předpokládaný konec jakou u kauzy Rath, takže nic) a tak by se dalo pokračovat do nekonečna. Tady zkrátka nevěříme nikomu a ničemu, naštěstí jsme díky tomu nuceni občas zapojit svůj vlastní rozum a úsudek. To je sice pro politiky holé neštěstí, ale dobře jim tak.

 Proto je zde hodnocena uprchlická krize jako reálné ohrožení. Díky tomu vnímáme islám jako potenciálního útočníka na naši kulturu. Proto nejsme ochotni akceptovat mnohé vznešené ideály, které v realitě všedních dní nefungují. Může za to onen v uvozovkách “zdravý selský rozum“. Tedy, ne že by se nám ho chtělo používat, to ne. Myšlení je proces náročný a někdy i bolí. Jenže díky státu, ve kterém žijeme a jeho historii, jsme k tomu přímo nuceni.

Ostatně, i v Německu je přímo propastný rozdíl mezi bývalou NDR a starými spolkovými zeměmi. V podstatě východní Němci kopírují onu naši nedůvěru díky podobné historické zkušenosti.

On totiž stát, který se snaží řídit naprosto vše, ve finále nezvládá vůbec nic. Proto i ta značná nedůvěra v orgány Evropské unie, která mílovými kroky spěje k socialismu se všemi jeho atributy. Opět, toto obyvatel na západ od Aše nevnímá. Nemá tu zkušenost a vše funguje, jak má. Naopak, při známém sklonu k pořádku je nějaké to nařízení ku prospěchu věci, stát a nadstát EU přece ví, co dělá. No, neví, jen to zatím velmi umně maskoval.

Pod koly nákladního auta tak neskočili jen nešťastní lidé, ale i značná část oné po desetiletí budované důvěry. Ztráta životů je hrozná věc. Mnohem horší však budou důsledky oné zničené důvěry. Protože od včerejšího dne platí ono kdykoliv a kdekoliv.  A to žádný stát není schopen zvládnout bez spolupráce s občanem, tak jako tomu je například v Izraeli. To bude hrozná rána pro občana – jak to, že se stát nepostará? Bude to brát jako velkou zradu. Zhrzený a zrazený člověk je velmi nevypočitatelný. Pro další vývoj je to hodně špatná zpráva.

Na trhu v Berlíně tak symbolicky zazvonil budík a probral občany Německa do syrového dne. Jako každé přetržení blahého snu to ponese každý značně nelibě. Bohužel, žádný sen netrvá věčně.

Vítej v realitě, Německo!